Insolvence a restrukturalizace korporací – exit nebo restart? Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové. Dovolte mi, abych se s vámi podělil o jedno téma, které mě zajímá. Jde o téma exitu anebo restartu korporace, která se nachází v úpadku. Lidsky se to dá říci také tak, že chci hovořit o tom, kdo a co působí na to, zda firmu, která má potíže, pohřbíme, nebo zda se nám ji naopak podaří resuscitovat. Mám rád obrázky. Pár jsem si jich připravil a okomentuji je. Nejprve ale pár čísel k nízké míře uspokojení pohledávek věřitelů v insolvenčních řízeních. To nám zasadí problém do reálného rámce. Pak přejdu k tomu, co mi přijde zajímavé a na co jsme si udělali u nás ve firmě malý brainstorming. Bavili jsme se o tom, co vlastně pohřbívá korporace v úpadku. Žádná teorie – naše zkušenosti ze stovek případů. Vyplyne z toho, kde vidíme ty hrobaře, kteří přispívají k vysokému počtu korporací, které umírají v insolvenčních řízeních. A závěrem, snad poněkud povzbudivěji, uvedu konkrétní model, ve kterém korporace přežívá a případ, kde se to podařilo. Ještě jedno důležité východisko, kterému věřím. Skončila doba, kdy korporace typu Ford přežívaly generace. Čas dnes běží rychleji. Firmy vznikají a zanikají, často v řádu let. Jejich aktiva zde ale zůstávají. Pro fungování ekonomiky, pro životní úroveň nás všech, je čím dál důležitější, zda nalezneme pro aktiva insolventních korporací jiná využití nebo je necháme, aby ztratila svou hodnotu a skončila v pomyslném hrobě. Kolik dostanou věřitelé K úpadku korporací bohužel nemáme k dispozici oficiální statistiky ministerstva spravedlnosti. Statistiky se zde sice vedou, ale ne v dostatečném detailu pro segment korporací. Z jiných veřejně dostupných zdrojů[1] ale plyne, že v průměru dostanou nezajištění věřitelé v konkursech 3% a zajištění 25% svých pohledávek. Co je zajímavé, je to, že v těch řídkých případech, kde se podaří sanační řešení v podobě reorganizace, mohou dostat nezajištění věřitelé až sedmkrát více, než v likvidačním konkursu, tedy 21 % a zajištění věřitelé až třikrát více, 75 %.[2] A teď mi můžete říci, že ty statistiky nejsou přesné a já netvrdím, že přesné jsou. Ale jakýsi trend tu je. Pro věřitele může být atraktivnější restart insolventní korporace než její exitus. Platí to dvojnásob pro početnou skupinu obchodních věřitelů, kterým kromě částečné úhrady „předinsolvenčních“ pohledávek zůstává po skončení insolvenčního řízení naživu partner, kterému dále dodávají své produkty anebo s ním jinak obchodují. Z pohledu našeho tématu samozřejmě nehraje roli jen míra uspokojení pohledávek věřitelů. Úpadek korporací, ke kterému vždy docházelo a zřejmě i docházet bude, dokud budou existovat korporace, nezatěžuje jen věřitele, kteří přichází o své pohledávky a obchodní partnery. Insolvence vyvolává dominové dopady do ekonomiky, snižuje zaměstnanost v regionu, zvyšuje míru druhotné platební neschopnosti a snižuje příjmy státního rozpočtu. Když tyto faktory sečtu a podtrhnu, vychází mi z toho silné důvody pro sanaci firem v potížích. Praxe ale jasně ukazuje, že převažují likvidační konkursy. Proč to tak je? Existující stav známe a těžko ho můžeme zpochybňovat. Můžeme ale uvažovat o tom, jaké faktory a osoby mají vliv na to, zda v konečném důsledku korporaci pohřbíme, nebo se nám ji podaří resuscitovat. A já se pokusím tyto elementy pojmenovat. Na prvním obrázku znázorním základní faktory a osoby, které mají podle mne vliv na to, jak to dopadne s insolventní korporací. Hlavní faktory a osoby Zde je prostý výčet faktorů, které ovlivňují způsob řešení úpadku korporace. Na dalších obrázcích se to bude krásně vybarvovat, až vytvořím určité skupiny, které postupně popíšu. Ale nejprve několik poznámek k tomu výčtu. Asi vás překvapí, že tu není dlužník. Pan místopředseda Zoubek dnes připomněl starý Řím a podstatu konkursu, kterým se řeší souběh pohledávek věřitelů – concursus creditorum. To naznačuje, že klíčovou osobou jsou věřitelé. Na nedávném jednání Legislativní rady vlády zase pan ministr Pelikán zdůrazňoval, že insolvenční řízení slouží k ochraně dlužníka. Existují různé názory na to, komu slouží insolvenční řízení, ale to není otázka, kterou bych měl dnes ambici zodpovědět. Dnes mě zajímají spíše hybatelé insolvenčního řízení a mezi ty dlužník zcela jistě patří. Tak proč jsem ho vypustil z přehledu vlivných osob? Důvod je čistě pragmatický. Je to proto, že tvrdím, že korporátní dlužník – a dnes je řeč jen o insolvenci korporací – je umělý právní konstrukt, který nemá své vlastní motivy. Motivy má vlastník korporace a manažer korporace dlužníka a jejich motivace se mohou rozcházet. V přehledu proto naleznete vlastníka a manažera. Míním tím vlastníka a manažera korporátního dlužníka. Můžete namítnout, že u věřitele, je-li jím korporace, jsem měl udělat totéž. Tam se ale ze sledovaného pohledu motivy manažerů a vlastníků až tak neliší. U věřitelů jsem se tedy dopustil jen vyšší míry zobecnění. Takže to je ten důvod, proč na obrázku vidíte osobu věřitele, ale ne osobu dlužníka, který je zde ovšem – pozor – zastoupen hned dvakrát, jednou na pozici svého vlastníka a podruhé pozicí svého manažera. Externí faktory Teď jsem tam pustil první barvu a zčervenala nám políčka „trh“ a „regulátor“. Stejnou barvu mají proto, že jde o externí faktory. Další faktory už pak budou víceméně interní. Co se týče trhu, ten je velmi silným objektivním vnějším faktorem. Naše zkušenosti ukazují, že v tržním prostředí hraje klíčovou roli to, zda má sledovaná korporace zajímavý produkt, zda produkuje něco, o co je zájem a zda i v případě, že má potíže, má ještě něco, s čím se dá obchodovat. To je to, CO je důležité. A pak jde ještě o to, KDO je důležitý. Z pohledu trhu je důležitý investor, o kterém bude samostatně řeč dále. Ale již nyní řeknu, že podle našich zkušeností není pravděpodobné, že se podaří resuscitovat insolventní korporaci bez injekce čerstvého kapitálu. A čerstvý kapitál dokáže vpravit do imaginárního těla korporace jen někdo nový, investor. Atraktivní produkt a zájem investorů představují na trhu spojité nádoby. Jaký dopad má trh na produkt, ukázala například finanční krize. Po roce 2008 prudce poklesla cena nemovitostí. Developerské firmy, které stavěly budovy a prodávaly v nich bytové a nebytové prostory, měly najednou produkty, které nebyly prodejné za původní ceny. Současně poklesla koupěschopná poptávka a transakce s nemovitostmi zamrzly. Je zajímavé, co všechno se dělo, když se to stalo. Co se týče regulace, vyústilo to mimo jiné v „protikrizovou“ novelu insolvenčního zákona, která dočasně zrušila povinnost manažerů podat insolvenční návrh při předlužení. Jinak by museli vyhlásit úpadek všichni developeři. Závazky jim zůstaly ve stejné výši, ale hodnota jejich majetku prudce poklesla. Není zde prostor popisovat všechny souvislosti, ale je to zajímavé téma. Uvádím to jen jako příklad toho, jak konkrétní (negativní) tržní situace působí na konkrétní produkt (zde nemovitosti) a může tím odstartovat úpadek korporace. Tržní prostředí ovlivňují negativně také média, když šíří obecné fráze o advokátní, justiční, exekutorské nebo insolvenční mafii, snižují důvěru veřejnosti k standardním právním řešením a motivují regulátora k hledání „třetích cest“. Tím nechci tvrdit, že politici vždy tančí, jak média pískají. Spíše zde platí oboustranně: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Druhým externím faktorem je regulátor. Regulátorem míním ministerstvo spravedlnosti, které tvoří legislativu na poli insolvenčního práva. Ministerstvo iniciuje vznik nových právních norem a změny těch starých, a to bohužel nejen tehdy, když jsou změny potřebné, ale i tehdy, když potřebné nejsou. Politicko-populistické motivy odporují ideálu, kterým je rozumně nastavená regulace a dlouhodobě stabilní právní prostředí. Pro jistou chůzi, neřkuli běh, potřebujete mít pod nohama pevnou zem, ne mediálně nasvícenou bažinu. I obsahově horší stabilní úprava je lepší, než těkavé hledání momentálního ideálu. Nedokážeme-li na základě konsistentní právní úpravy předvídat, jak se soud zachová, raději se mu vyhneme. Dlužník v úpadku má zákonnou povinnost podat insolvenční návrh, ale může se obávat, že soud formálně ukončí provoz jeho závodu, i když splňuje předpoklady pro reorganizaci. Věřitel může zabránit únikům majetku dlužníka podáním vlastního (věřitelského) insolvenčního návrhu, ale může se obávat tvrdého postihu za údajně šikanózní návrh. Investor může zvažovat akvizici aktiv korporace v insolvenčním řízení, ale může jej odradit dlouhá doba transakce a nejistý výsledek z důvodu složité a nejednoznačné právní úpravy. Předvídatelnost postupu soudů představuje vysokou hodnotu. Ovlivňuje ji, kromě úrovně aplikační praxe, právě legislativa. Změny se nemají provádět příliš často a bez důkladného vyhodnocení platné úpravy. Aktuálně prochází legislativním procesem velká novela insolvenčního zákona, která je z velké části předčasná. Mění teprve nedávno nastavené principy, bez náležitého vyhodnocení jejich fungování v praxi. Vykazuje po technické stránce nízkou úroveň. Legislativní rada vlády ji zatím projednávala dvakrát a v obou případech ji po mnohahodinových diskuzích vrátila ministerstvu zpět k dopracování. Nešťastný začátek legislativního procesu považuji za logický důsledek zrušení stálého poradního orgánu ministra spravedlnosti pro insolvenční právo, takzvané skupiny S 22. Ta sloužila mnoha předchozím ministrům. Sdružovala nejvýznamnější odborníky z oboru, včetně takových kapacit, jako je soudce Zdeněk Krčmář z Nejvyššího soudu a také respektované zástupce pravidelných adresátů norem. Poskytovala ministrům kvalifikovanou oporu a oponenturu pro zpracovávání legislativních předloh na samém počátku legislativního procesu. To nyní chybí. Ministr Robert Pelikán naslouchá spíše extremistickým hlasům, než převažujícím názorům z praxe. Snížila se průchodnost navrhovaných norem dalšími fázemi legislativního procesu a odborná řešení se přesouvají do roviny politické diskuse. Přesto má chystaná novela insolvenčního zákona své životaschopné jádro v ambiciózním řešení, jehož autorem je soudce Zdeněk Strnad. Jde o to, odlehčit přetíženým insolvenčním soudům tím, že se přenesou některé právně – administrativní úkony v oddluženích ze soudců na insolvenční správce. To je ale reálné jedině tehdy, když pan ministr současně opustí formalistické požadavky, kterými omezuje efektivitu práce insolvenčních správců. Pokud tato část novely projde, soudci získají více času na insolvenční řízení korporací. Přál bych si, aby k tomu došlo a také bych si přál, aby soudci měli dostatek motivace a zájmu věnovat uvolněný čas práci na sobě a tomu, co skutečně vyžaduje jejich odbornost, vysokou kvalifikaci, ekonomické cítění a společensky zodpovědný přístup. Při řešení úpadku korporací vyvolává chyba soudce dominový efekt s negativními dopady na zaměstnanost v regionu, druhotnou platební neschopnost a příjmy státního rozpočtu. Jeden takový případ a jeho ničivé následky právě monitorujeme. Regulátor působí vůči korporacím v nesnázích „pro-pohřebně“ všude tam, kde vysílá negativní „vzkazy“ do médií a tam, kde vytváří nevstřícnou regulaci, která představuje zbytečnou zátěž. Vzkazy o profesních mafiích jsem již zmínil. Z druhého soudku připomenu vyhlášku, na základě které ministerstvo požaduje osobní přítomnost správců na pobočkách. Má to asi stejnou logiku, jako když požadujete po ministrovi, aby seděl každý pátek na podatelně a osobně si povídal s lidmi, kteří přijdou na ministerstvo. Tím nijak nesnižuji význam komunikace s návštěvníky podatelny, ale odporuje zdravému rozumu, aby ji měl v popisu práce ministr nebo v případě insolvenčních správců osoba s vysokoškolským vzděláním a vysokou specializací. Pak se jejich činnost stává neefektivní. Nemohou plnit své pravé poslání a své hlavní úkoly. Je smutné, že právě vyhláška ministerstva spravedlnosti je napadena jako protiústavní proto, že jde nad rámec zákona a nerespektuje ustálenou soudní judikaturu. Do doby rozhodnutí Ústavního soudu se zde také zbytečně vytváří stav právní nejistoty. Jestliže ministerstvo spojuje tuto vyhlášku s „bojem s insolvenční mafií“, ocitáme se právě v té mediálně nasvícené bažině. Hlavní hráči Opouštím červenou barvu, asi na mě neměla dobrý vliv, a přecházím ke klidnější zelené. Zelená barva označuje hlavní hráče. To jsou ti, kdo reálně hrají hru o aktiva korporace, hru s názvem insolvenční řízení. Hlavní hráči svými strategiemi a konkrétními kroky ovlivňují výsledek hry, tedy to, zda korporace zemře nebo přežije. Vlastník A jsem opět u rozštěpení rolí těch, kdo se nacházejí v umělém těle korporace dlužníka, jak jsem to zmínil v úvodu. Vlastník a manažer. Tak trochu teď popřu sám sebe, když poukážu na provázanost jejich motivů. Vlastníky korporací jsou nejčastěji společníci společností s ručením omezeným a akcionáři akciových společností. Manažery jsou zpravidla jednatelé a členové představenstev. V českých poměrech existuje jeden významný fenomén. Převažují u nás korporace určitého typu, zcela jiného než například v Americe. V USA vlivem tradice burzovního financování korporací převažují společnosti s roztříštěnou vlastnickou strukturou a mnoha akcionáři. U nás jsou naopak typické firmy s homogenní vlastnickou strukturou, rodinné firmy, kde nejsou výjimkou ani es-er-ó-čka, kde jediný společník je současně jednatelem. Nevyhýbá se to ani velkým korporacím, kdy například banka se sídlem v České republice má jediného akcionáře – mateřskou společnost v Rakousku. Je tam jediný akcionář a silné ovládání ze strany vlastníka, stejně jako v té rodinné firmě, jen ve větším měřítku. Tento fenomén snižuje účinnost „dvojí ochrany“ věřitelů, ochrany na úrovni nejen vlastnické, ale i na úrovni manažerské. Čím se to projevuje v praxi? Když se dostane do úpadku rodinná firma, snadno se stane, že její majitel, který ji budoval dvacet let někde na malém městě, kde ho všichni znají, si to včas nepřizná. Hraje úspěšného podnikatele déle, než je zdrávo. V důsledku zvláštní obliby svého podniku často vidí „rodinné stříbro“ tam, kde jsou jen plastové příbory. Je zde silná motivace vyvádět zbylý majetek. Košile je bližší než kabát. Jsem-li jedním ze sta akcionářů velké korporace, nejsem v takovém pokušení, jako když jsem jediný společník, který ví, že „jeho“ firma má jedinou cennou věc, ta se nachází v trezoru a možná, že o tom nikdo ani pořádně neví. Napadne mě, co se stane, když ji přemístím někam jinam, třeba do jiného trezoru. Když pokušení podlehnu, nezastaví mě to, že mám jako jednatel zákonnou povinnost podat insolvenční návrh a předat klíče od trezoru insolvenčnímu správci. Buď to projde, nebo neprojde. Existuje zde zkrátka faktor silného pokušení k zakázanému vyvádění majetku. A pak je zde nerealistický přístup vlastníků k nedostatku likvidity. Existují v principu jen dvě možná řešení. Buď doplním kapitál z vlastních zdrojů, nebo připustím vstup cizího kapitálu. A zde se negativně projevuje nechuť vlastníků doplnit kapitál z vlastních zdrojů na straně jedné a na straně druhé současná neochota vzdát se svého vlastnictví v korporaci za to, že tam vstoupí cizí kapitál. Je to v zásadě neochota k exitu ze společnosti v době, kdy to ještě může mít pozitivní vliv na přežití korporace. Konečně zde působí negativně to, co jsem již zmínil pod čarou, výkon zakázaného vlivu vlastníků na manažery. Je-li zde krystalicky čistá situace, kdy jediný společník je současně jediným jednatelem, tak samozřejmě nelze hovořit o přenosu jeho vlivu na manažera, spíše o jediné vůli. Ale tam, kde situace není tak jednoduchá, vlastník často zneužívá své silné pozice, „obouvá se do bot“ manažera, i když tím jednatelem není a prosazuje z pohledu korporace destruktivní řešení, ze kterých pak má profit jen on sám. Věřitel Dalšími významnými hráči jsou věřitelé. Musím ale rovnou říci, že není věřitel jako věřitel. Pracovně rozlišuji věřitele na věřitele bez vlivu a věřitele s vlivem. Bez tohoto alespoň základního rozlišení nelze dále uvažovat. Věřiteli bez vlivu jsou typicky nehomogenní obchodní věřitelé, nesjednocení zaměstnanci a iracionálně apatický stát se svými finančními úřady a sociálními správami. Říkám záměrně iracionálně apatický, neboť existuje i racionální apatie. Ta je na místě například mám-li bagatelní pohledávku a náklady na její správu převýší reálně odhadovaný přínos. Hovořit o vlivu „věřitelů bez vlivu“ by byl protimluv. Takže dále bude řeč jen o věřitelích s vlivem. Mezi věřitele s vlivem patří typicky úvěrující banka, která má často zřízeno zajištění na celém závodu korporace. Dále patří mezi věřitele s vlivem klíčoví odběratelé a dodavatelé. Na straně bank se projevuje jako negativní faktor nejčastěji to, že v nevhodnou chvíli, bez náležité přípravy na budoucí proces zastaví úvěrování nebo zesplatní úvěr. To odstartuje neřízené insolvenční řízení, kde je korporace zpravidla už předem zaživa pohřbena. Banka také někdy není ochotna provést racionální finanční restrukturalizaci dluhu. Zdůrazňuji racionální. Praxe ukazuje, že dlužník často usiluje o restrukturalizaci, která nedává smysl a z objektivního pohledu racionální není. V praxi se projevují negativně dlouhé bankovní procedury v situacích, kde čas běží velmi rychle. Z více méně formalistických důvodů také banky neposkytují v rámci insolvenčního procesu ani dobře zajištěné úvěrové financování, byť by bylo bezpečnější a výhodnější, než financování mimo tento proces. Bankovní knihy prostě s takovým produktem nepočítají. Co se týká obchodních partnerů dlužníka, jejich vliv se projevuje negativně tehdy, když vyvolají bezhlavý „run“ na korporaci, jakmile zjistí, že má nějaké potíže. Dlužníka může pohřbít již jen to, že dochází k masivnímu ukončování obchodních vztahů ze strany dodavatelů a odběratelů. Věřitelé vůbec často iracionálně preferují likvidační konkurs. Když se vrátím ke statistikám, které jsem zmínil v úvodu, skutečně to v řadě případů iracionální je, neboť v reorganizaci by získali vyšší uspokojení. Je zde patrná i elementární neznalost všech variant řešení úpadku korporace. Poslední klíčový faktor je párový. Představuje jej neochota podpořit dlužníka ve snaze o přežití na straně jedné a současně neochota řídit proces věřitelsky na straně druhé. Dnes je již k dispozici model „věřitelské“ reorganizace. Ta spočívá v tom, že věřitelé odejmou dlužníkovi právo sestavit reorganizační plán, najmenují do korporace své manažery, sestaví vlastní reorganizační plán a řídí změny korporace věřitelsky. Když dlužníkovi nedám důvěru a ani já sám nepřevezmu odpovědnost, tak ho tím pohřbím. Tolik k vlivu věřitelů. Investor Posledním klíčovým hráčem hry je investor, o kterém byla řeč již na začátku. Zpravidla není možné, aby insolventní korporace přežila bez finanční injekce, bez toho, aby získala čerstvé peníze. Investor může být finanční nebo strategický. Ten první se může hypoteticky spokojit i s poskytnutím dobře zajištěného úvěru s vyšší úrokovou sazbou. To ale zatím v praxi nefunguje. Takže jak finančním, tak strategickým investorům jde zpravidla o ovládnutí závodu dlužníka (asset deal) nebo vstup do jeho kapitálové struktury (share deal, debt equity swap). Investorů je zatím málo. Jsou jimi vlastě jen velcí hráči, kteří odehráli své role v nejznámějších insolvenčních řízeních v České republice. Ti menší se zatím neorientují v benefitech transakcí do distressed aktiv, jak se tomu říká. Neví o tom, že to má své výhody, nabýt majetek, ať už aktiva nebo kapitál korporace v úpadku. Proto je zatím malý zájem investorů o to, do takových transakcí vstupovat. Jak jsme na tom s časem? Špatně? Tak to zkrátím. Ale základní hráče jsem pojmenoval a to je klíčové pro to, co chci říci. A budu pod káravým zrakem Karla Havlíčka rychle směřovat k závěru. Administrátoři procesu Modrou barvou jsem označil skupinu administrátorů procesu, na které mi už moc času nezbývá. Do této skupiny patří manažeři, o kterých již byla řeč, insolvenční správce, soudce, advokát a státní zástupce. Škoda, že nemohu o jejich vlivu hovořit déle. Takže bych zde jen zdůraznil jeden silný společný negativní faktor, a tím je nedostatečná orientace v ekonomických a praktických aspektech života korporace. A také to, že u všech těch zmíněných administrátorů procesu často převažují formální, formalistické a formálně-alibistické postupy. Právě to mívá za následek v řadě případů pohřeb korporace. Zde, a to je to poslední, co k tomu ještě podotknu, prostě běží čas rychleji. Možná jsem měl do toho obrázku dát čas jako samostatný faktor. Příště to udělám. Korporace přežije zpravidla jen tehdy, když mají hlavní hráči jasno v tom, co chtějí a když se administrátoři procesu jako profesionálové dobře orientují v situaci, ví přesně co dělat a dělají to efektivně. Vliv odbornosti a času je v korporátním insolvenčním řízení klíčový. Pragmatický, efektivní a rychlý průběh insolvenčního řízení je zásadní pro přežití korporace. A dochází-li k excesům, kdy musí vyšší soudy napravovat nějaká nešťastná rozhodnutí nižších soudů, tak už korporaci pohřbívá jen prosté plynutí času. Odbory No, a konečně nám do hry ještě někdy vstupují odbory, ať už pozitivně nebo negativně. Odbory mohou v některých případech učinit ze zaměstnanců, tedy z věřitelů bez vlivu, věřitele s vlivem. Tam kde mají v korporaci silné postavení, záleží na tom, zda dokáží bez emocí racionálně přistoupit ke změnám, které jsou pro přežití korporace klíčové. V praxi jde zejména o přístup k hromadnému propouštění. Červený a modrý svět Kdyby bylo více času, otočili bychom ty obrázky ještě jednou dokola a pojmenovali si pozitivní vlivy. V tuto chvíli to zkrátím na myšlenku, že by pro začátek stačilo vyloučit všechny negativní faktory, které jsem dosud popsal. Jde vlastně jen o to, obrátit negativa na pozitiva. Pak je možný restart insolventní korporace, která přežije vlastní smrt v insolvenčním řízení. Zafunguje to ale jen tehdy, když se podaří vyvážit všechny vlivy, které zde působí. Abych se dopracoval k závěru, ke klíčovému sdělení, ve které má ten můj příspěvek vyústit, připomenu ještě jednu věc. Existují dva světy. Svět modrý a svět červený, jak jsem je tady znázornil. Modrým světem míním svět zdravých korporací a červeným svět korporací v úpadku. Co je možné v jednom světě, není možné v tom druhém a naopak. V červeném světě, že co se týče korporací, existuje jen cesta konkursu nebo reorganizace. Za restart korporace považuji nejen úspěšnou reorganizaci ale (terminologicky nepřesně) i úspěšný prodej závodu korporace investorovi. Za exitus korporace považuji likvidační konkurs. Přenesená reorganizace O prodeji závodu dlužníka v konkursu a o tom, jak probíhá, se obecně ví. O stupeň vyšší řešení ale představuje reorganizace, které se zatím bohužel využívá jen málo. Reorganizace má řadu podob. Já zde znázorním variantu přenesené reorganizace, které se zatím daří v praxi nejlépe (kromě čistého prodeje závodu, který je možný i v reorganizaci). Modrá políčka znázorňují, že v rámci „transakce“ dochází k výměně vlastníka. Proto ostatně přenesená reorganizace. Přenesená proto, že se vlastnická pozice přenáší z původního společníka nebo akcionáře na investora. Ten jako nový vlastník vstupuje do očištěné korporace. Není potřebné žádné náročné due diligence. Ve srovnání s běžnými M&A je to velmi bezpečná transakce. Červeně jsem znázornil to, že korporace, která projde insolvenčním řízením, se oddluží. Zbaví se starého dluhu. Je to jakási očistná lázeň, která činí korporaci atraktivní pro investory. A modely, jak toho lze dosáhnout, jsou vyznačeny šedivou barvou. Asset deal znamená prodej závodu korporace jako jednoho aktiva, share deal označuje vstup investora do kapitálové struktury korporace (koupí podíl nebo akcie). Závěr: Funguje to! Asi vás zajímá, zda je v praxi takové řešení vůbec možné. Uvedu případ, kde se to podařilo, který jsme sami řešili. Neporušuji povinnost mlčenlivosti, data o případu jsou veřejná, naleznete je v insolvenčním rejstříku. Sami se můžete přesvědčit, že vám nelakuji věci na růžovo. Jde o insolvenční řízení společnosti Sametex. Reorganizace Sametexu proběhla ve zmíněném modelu share deal-u. Šlo o textilku, která měla zajímavý produkt, což byl samet. Poté, co jsme zde získali na základě věřitelské převolby mandát jako insolvenční správci, přemýšleli jsme, kde hledat investora. Našli jsme jej ve významné italské rodině Marzotto. Po mnoha emotivních jednáních s jejími čelními reprezentanty jsme se nakonec dohodli a oni si začlenili Sametex do své nadnárodní sítě. Viděli jsme v tom ekonomickou logiku, přesvědčili jsme je o tom, a proto se to podařilo. Celé to trvalo rok a jeden měsíc, což není na tento typ transakce (s italskými investory) vůbec dlouho. Sametex je jediná reorganizace, o které vím, že zde došlo ke stoprocentnímu uspokojení pohledávek jak zajištěných, tak dokonce i nezajištěných věřitelů. Můžete říct, proč tam tedy vůbec bylo insolvenční řízení. No prostě proto, že na počátku to tak vůbec nevypadalo. Pokud bychom neudrželi provoz závodu a nenašli dostatečně rychle investora, nevybočili bychom ze statistik, zmíněných v úvodu. Sametex by skončil v tom pomyslném hrobě. Jen proto, že se podařilo situaci zvládnout v rámci insolvenčního procesu, skončilo to resuscitací závodu a korporace přežila. Zásluhu na tom měli jak hlavní hráči, tak i administrátoři procesu – ano, musím naši firmu závěrem pochválit jako insolvenčního správce. Děkuji, to je vše. [1] VŠE, souhrnné výsledky 2. až 5. vlny statistických šetření dostupné na http://vyzkuminsolvence.cz/, Insolcentrum [2] Rakytová T., Analýza reorganizácií v Českej republike
Copyright © 2024 ŽIŽLAVSKÝ
