Třásl jsem se. Nebylo to jen zimou. Hlas se mi chvěl, když jsem říkal: „Tak čekám půl hodiny … a pak jedu…“ „Fajn!“ Ivanova tvář zářila. Měl na sobě černý, doma ušitý neopren a v rukách ploutve. Měsíc jsme na to místo jezdili. Pozorovali jsme, kdy zvedají stavidla. Pramínek vody se měnil v proud. Odnášel větve, až tam… na druhý břeh. A dnes přišel ten den. „Když to vyjde, hlavně nepiš! Taky to zkusím.“ Neznělo to přesvědčivě. Nebyl jsem jako Ivan. Záviděl jsem mu jeho jistotu. „Už běž, nebo nás vyhmátnou,“ řekl. Zdálo se mi to, nebo se mu taky zachvěl hlas? Vlezl jsem do auta. Obloha byla jasná. Měsíc svítil. Nechal jsem vypnutá světla. Přesto jsem viděl na několik metrů. Ještě sedm minut. Pak jedu. Vlezu do teplé postele… a Ivan mezitím poplave ve studené vodě. Možná po něm budou i střílet. Vzadu se cosi pohnulo. Nebo se mi to jen zdálo? Žádný pohyb. Napínal jsem uši. Nic. Nastartoval jsem a měl jsem pocit, jako bych odpálil jadernou nálož. Rychle pryč, než se objeví pohraniční stráž! Sešlápl jsem plyn. Vůz se rozjel po kamenité cestě. V tu chvíli se přede mnou objevila tmavá postava. Zvedla ruku a přikázala mi zastavit. Málem jsem leknutím sjel z cesty. Dupnul jsem na brzdu, zastavil a odevzdaně otevíral dveře, když se ozvalo: „Vole, oni tu vodu nepustili!“ Byl to Ivan. V ploutvích a neoprenu. Najednou se mi chtělo strašně smát. — Hledáte lék proti „blbé náladě“ z nových zákonů? Podívejte se do ASPI na nějaký starý! Vhodný je zákon č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic. Začíná slovy: „K zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru.“ Šlo o pronikání oběma směry. Nepřátelé byli ti, kdo chtěli pronikat dovnitř tábora pokroku a míru (těch moc nebylo), ale i ti početnější, kteří chtěli z tábora ven…
Copyright © 2024 ŽIŽLAVSKÝ
