Usnesení, jímž insolvenční soud rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 100 insolvenčního zákona není (stejně jako všechna další usnesení, jimiž soud v občanském soudním řízení rozhoduje o návrzích na nařízení předběžných opatření), usnesením „ve věci samé“ a nelze připustit dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil.
(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 NSČR 10/2012, ze dne 15.2.2012)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v insolvenční věci dlužníka D. S., s. r. o., se sídlem v P., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 1776/2011, o návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 100 insolvenčního zákona, o dovolání věřitele E., a. s., se sídlem v P., zastoupeného JUDr. M. R., advokátem, se sídlem v P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2011, č. j. MSPH 95 INS 1776/2011, 3 VSPH 491/2011-A-30, tak, že dovolání se odmítá.
Z odůvodnění:
Usnesením ze dne 5. dubna 2011, č. j. MSPH 95 INS 1776/2011-A-19, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) návrh, jímž se věřitel E., a. s. (dále jen „věřitel“) domáhal v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka D.S., s. r. o., nařízení předběžného opatření, kterým by bylo uloženo (solidárně) označeným jednatelům dlužníka složit do úschovy u insolvenčního soudu částku 5.996.989,77 Kč na náhradu předpokládané škody vzniklé věřiteli tím, že insolvenční návrh nebyl podán v zákonem stanovené lhůtě.
K odvolání věřitele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 100 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), není objektivně přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení, upravuje ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněném pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k tomu, aby bylo možné uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., musí být splněna rovněž podmínka (jež se klade prostřednictvím odkazu na § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., obsaženého v § 238a odst. 2 o. s. ř.), aby šlo o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení „ve věci samé“.
Usnesení, jímž insolvenční soud rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 100 insolvenčního zákona, však není (stejně jako všechna další usnesení, jimiž soud v občanském soudním řízení rozhoduje o návrzích na nařízení předběžných opatření) usnesením „ve věci samé“ a dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil, připustit nelze (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1533/2001, uveřejněné pod číslem 62/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
PV
Copyright © 2024 ŽIŽLAVSKÝ
