HN.IHNED.CZ 12. 5. 2014
Ondřej Šafránek, Jan Januš
Podnikatel v insolvenci má k dispozici řadu obranných nástrojů. Konkurz je pouze jednou z variant, jak se řeší úpadek dlužníka.
V podvědomí podnikatelů slovo insolvence rozhodně nevyvolává pozitivní asociace, ovšem jen málokdo ji zná detailněji. Víte, jak se zachovat v případě, že dopadne na vaše podnikání?
Podle českého právního řádu je insolvence (tedy platební neschopnost) jednou ze dvou forem úpadku, do níž se mohou dostat fyzická či právnická osoba. Nastává v případě, že dlužník není schopen plnit své závazky vůči více věřitelům po dobu delší než 30 dní.
Druhý způsob úpadku představuje takzvané předlužení, které se ale týká pouze podnikatelů (živnostníků a obchodních společností). To nastává v momentě, kdy jsou dluhy podnikatele větší než jeho majetek.
Insolvence a předlužení mají společné to, že dotčený dlužník má dva nebo více věřitelů najednou.
Podmínka více věřitelů přitom není stanovena náhodou. Pokud by byl věřitel jeden, musel by svoji pohledávku vymáhat klasickou soudní žalobou. „Už staří Řekové v době antiky měli přísná pravidla pro dlužníky v úpadku. Základní principy platí dodnes. Ten, kdo není schopen zaplatit všechny své dluhy, musí je platit poměrně, podle přesných pravidel. Nemůže někomu platit a někomu neplatit. Tím by zvýhodňoval jedny věřitele na úkor druhých,“ vysvětluje Michal Žižlavský, odborník na insolvenční právo a partner advokátní kanceláře Žižlavský.
Nástroj šikany i vydírání
Pokud podnikatel naplňuje zmíněné podmínky podle insolvenčního zákona, je jediným řešením insolvenční řízení. Jde o jeden z druhů soudního řízení a zahajuje se zásadně na návrh některé ze stran – tedy buď věřitelů, nebo dlužníka. Podnikatel má dokonce zákonnou povinnost podat návrh na zahájení insolvenčního řízení, jestliže zjistí, že mu hrozí úpadek. V momentě podání návrhu se tato skutečnost musí objevit ve veřejném insolvenčním rejstříku.
Že se nějaký podnikatel objeví v insolvenčním rejstříku, ještě neznamená, že má skutečné finanční problémy. Mezi neférovými hráči na trhu se totiž rozmohla praxe podávání takzvaných šikanózních insolvenčních návrhů. „Jejich cílem je často diskreditace dotčeného subjektu v očích smluvních partnerů a veřejnosti, anebo snaha dosáhnout tímto nátlakem uspokojení pohledávky, kterou by jinak bylo nutno řešit v rámci klasického sporného řízení u soudu,“ popisuje Zdeněk Beránek, partner advokátní kanceláře Peterka & Partners.
Důsledky takové šikany přitom mohou být fatální. Návrh na zahájení insolvenčního řízení vysílá špatný signál stávajícím i potenciálním obchodním partnerům a může dotčené firmě či živnostníkovi znemožnit účast na veřejných zakázkách. Podle Žižlavského je to typické například ve stavebnictví, kde subdodavatel poskytne špatné plnění, ale přesto se domáhá peněz ze smlouvy podáním insolvenčního návrhu.
„Napadená firma často raději zaplatí, jen aby dosáhla zastavení insolvenčního řízení. Pak se ale situace zpravidla brzy opakuje. Veřejnost příliš nerozlišuje mezi zahájením insolvenčního řízení a rozhodnutím o úpadku. Nevnímá, že kdokoli může podat nedůvodný insolvenční návrh a zahájit tím insolvenční řízení, stejně jako může kdokoli podat nedůvodnou žalobu,“ říká Žižlavský.
Dopad a prostředky obrany
Insolvence nemusí automaticky znamenat ukončení ekonomických aktivit dlužníka. „Podnikatel může v průběhu celého insolvenčního řízení, a to i po rozhodnutí o úpadku, provozovat podnik. Dokonce pro to získává lepší podmínky. Dočasně nemusí platit staré závazky a může se částečně oddlužit. Musí ale počítat s tím, že o dalším osudu jeho podnikání budou rozhodovat věřitelé většinovým hlasováním,“ vysvětluje Žižlavský.
Obrana proti podání insolvenčního návrhu neexistuje, lze ale korigovat jeho účinky. Dlužník může požádat o předběžné opatření, které pozastaví účinky případného šikanózního návrhu. To ale samozřejmě předpokládá předložení precizních důkazů o tom, že návrh byl podán bezdůvodně a se zlými úmysly. Navíc musí žadatel složit jistinu pro případ škody vzniklé v důsledku takového předběžného opatření.
Mezi podáním insolvenčního návrhu a rozhodnutím o úpadku má dlužník ještě další možnost. „Podnikatel může požádat soud o vyhlášení takzvaného moratoria. Úspěšná žádost předpokládá souhlas většiny věřitelů podle výše jejich pohledávek. Účinkem moratoria je, že o návrhu na prohlášení úpadku se nesmí v této době rozhodnout. Maximální délka moratoria činí tři měsíce, výjimečně je možné ho prodloužit o 30 dnů,“ popisuje Beránek.
Jak řešit úpadek
Pokud soud moratorium nevyhlásí nebo není ani tato ochrana úspěšná a soud rozhodne, že podnikatel naplňuje zákonné podmínky, dostane se oficiálně do úpadku. Ten lze podle konkrétních okolností řešit několika způsoby, o nichž vždy rozhoduje soud. V případě podnikatelů přicházejí v úvahu tři možné postupy – konkurz, reorganizace a oddlužení. Právnické osoby mají k dispozici jen první dvě zmíněné možnosti, živnostníci mohou nově požádat za přísnějších podmínek také o oddlužení, které bylo do 1. ledna 2014 určeno pouze nepodnikajícím fyzickým osobám.
Do insolvenčního řízení se mohou přihlásit další věřitelé a stát se jeho účastníky. Pokud by se chtěl někdo neoprávněně „přiživit“, může dlužník popírat jednotlivé pohledávky, případně jejich výši. Může se bránit také ve chvíli, když by insolvenční správce zahrnul do majetkové podstaty nějakou věc či majetek nad rámec její zákonné definice.
Ze zmíněných variant úpadku zná české právo nejdéle konkurz, což je podle Žižlavského jedním z hlavních důvodů jeho četnosti. „Počet konkurzů představuje v současné době o dva řády vyšší číslo než počet reorganizací. Reorganizace je řešení, které se hodí jen pro funkční podniky určité velikosti. V konkurzech naopak často končí prázdné skořápky, které již nemají žádný majetek,“ popisuje své zkušenosti Žižlavský. Reorganizace přitom podle jeho názoru nabízí daleko více manévrovacího prostoru, kdežto většina konkurzů končí rozprodejem zbytkového majetku pod cenou.
Insolvenční správce
V každém insolvenčním řízení sehrává klíčovou roli insolvenční správce, kterého vybírá soud ze seznamu insolvenčních správců. Ten pak fakticky spravuje majetek dlužníka a snaží se, byť alespoň částečně, uspokojit věřitele.
Podle zvoleného způsobu řešení úpadku může insolvenční řízení skončit zjednodušeně řečeno splacením dluhů, po němž dosavadní dlužník pokračuje ve svém podnikání. Anebo rozprodejem jeho majetku a alespoň částečným uspokojením věřitelů.
Jestliže má dlužník (a stejně tak věřitel) pocit, že přidělený správce neplní svoji úlohu, jak by měl, může požádat insolvenční soud o prošetření jeho činnosti. Soud může případně přistoupit k jeho odvolání a nahrazení. Obdobně může soud prověřovat procesní činnost dalších účastníků řízení.
Dalším obranným nástrojem dlužníka je možnost požadovat náhradu škody, kterou mu insolvenční správce způsobil nesprávným nakládání s jeho majetkem během řízení. Konečně pak v případě pochybností o postupu samotného soudu se může dlužník odvolat proti jeho jednotlivým rozhodnutím.
Připraveno ve spolupráci s měsíčníkem Prádní rádce
HN.IHNED.CZ 12. 5. 2014
Copyright © 2024 ŽIŽLAVSKÝ
