Nejvyšší soud České republiky se ve věci sp.zn. 29 NSČR 26/2012, ze dne 18.4.2012 usnesl následovně:
Důvod pochybovat ve smyslu ustanovení § 14 o. s. ř. o nepodjatosti soudce nebo přísedícího objektivně nemůže spočívat v tom, že soud je nesprávně obsazen.
Podle ustanovení § 14 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučení i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučení také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci(čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
V daném případě podal námitku podjatosti věřitel J.K. Námitka byla podána v průběhu odvolacího řízení po té, co bylo věřitelem pozdě podáno odvolání proti usnesení VS v Praze a bylo tedy jako opožděné odmítnuto.
Podjatost soudců odůvodňuje J. K. tím, že namítá nesprávné obsazení odvolacího soudu, uváděje, že platí-li podle současného rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze, že v rozhodování o odvoláních proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným v insolvenčním řízení rozhodují všechny senáty (1 Inso, 2 Inso, 3 Inso) podle jejich specializace v pořadí podle nápadu věcí, pak měla tato věc napadnout senátu 3 Inso. První tři věci, které v tomto roce napadly u Vrchního soudu v Praze v insolvenčních věcech, byly přiděleny senátu 3 Inso, takže 363. věc musí být předložena k vyřízení senátu 3 Inso.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.
V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudců odvolacího soudu. Soudci nemají k věci, k účastníkům ani jejich zástupcům – jak vyplývá z jejich vyjádření – žádný z hlediska § 14 o. s. ř. významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné odvolací věci.
Lze tedy shrnout, že námitka spočívající v tvrzení, že soud je nesprávně obsazen (že o odvolání účastníka má podle rozvrhu práce odvolacího soudu rozhodovat jiný odvolací senát než ten, jemuž byla věc přidělena k vyřízení), není způsobilá založit důvod pochybovat o nepodjatosti soudců odvolacího senátu, jemuž byla věc přidělena k vyřízení.
Copyright © 2024 ŽIŽLAVSKÝ
