KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Slova předsedy Nejvyššího správního Michala Mazance, která jsem tu před týdnem citoval, že po krizi epidemiologické a navazující hospodářské bude následovat „jistá krize v právu“ (a ano, tvrdili to i jiní), byla předvídavá. Neříkám prorocká, protože proroctví si přece jen zaslouží naplnit se po nějaké nostradamovsky důstojně dlouhé době. Říkám předvídavá, protože čtu v tom vyjádření jednak – podle mne naprosto správné – adjektivum „jistá“, které po mém soudu nevyjadřuje, že by se právo mělo rovnou zhroutit a právníci zbláznit, a navíc tu v kontextu jasně vidím také moudré nabádání: „Mimořádná krizová situace vyžaduje mimořádná krizová opatření. Doufám, že k nim všichni přistoupíme s plným pochopením pro význam těchto slov.“
Je naprosto namístě, když se na nejrůznějších fórech debatuje o sporných záležitostech a když zaznívají i hlasy ostře kritické či polemické. Největší ohlas má dnes v právnické obci diskuse o správnosti (či spíše nesprávnosti) legislativního řešení ve vztahu k náhradě škod vzniklých podnikatelům (například Jan Januš na stránkách tohoto portálu říká, že „pokud bude současný zmatek pokračovat, po době pandemické přijde doba soudní“; emeritní ústavní soudce Stanislav Balík se na Aktuálně.cz vyjadřuje, že pokud se nenajde kompromis, „všichni to budou řešit soudní cestou a navalí se to na justici,“ atd.).
Příští týden to neskončí. Až se vnucují churchillovské bonmoty o konci začátku – a ani tam zřejmě ještě nejsme. Tyhle komplikace se budou nabalovat jako sněhová koule. Koronavirus zůstane zasypán někde v jejím jádru a tou velkou řítící se masou se stanou kauzy – skutečné i fiktivní. Nejen náhrady škod, ale také rozvody, daně, GDPR, stavební řízení, veřejné zakázky, bydlení a Airbnb, propadlé lhůty, maturity, nač si jen vzpomeneme. Právě absolvujeme prohibici. A já tvrdím (a v tom se budu opakovat), že každá prohibice – bez výjimky – má dobrý konec, protože jejím osudem je její zánik, ale má nejméně dva kritické důsledky: oslabí stávající mocenské struktury (což může být stejně tak dobře jako špatně) a společnosti způsobí často nevratné škody.
Přesto je tato prohibice, kterou z té duše nenávidím a k jejímž mnohým opatřením se stavím poněkud kriticky, oprávněná, ba nutná. Je z podstatné části vyvolána objektivními příčinami, což by se o mnoha jejích historických „sestřičkách“ říci nedalo. Tím spíše bychom se všichni měli snažit nejen pochopit význam slov „mimořádná krizová opatření“, ale také se přinejmenším pokoušet přispět svou troškou do mlýna, který nakonec rozemele příčinu na padrť a pomůže odstranit následky (i kdyby jen z nouze, protože zdrhnout podle Hawkingova návodu někam do vesmíru, kde snad koronaviry nejsou, zatím neumíme).
Co mohou učinit právníci a zákonodárci, naznačili někteří soudci, které jsem citoval v minulém pátečním komentáři.Třeba iniciovat a přijmout potřebná opatření týkající se lhůt. Ovšem přiměřeně! Advokát Michal Žižlavský k tomu trefně poznamenává: „Hodně se mluví o potřebě upravit běh některých lhůt pro situace, kdy nebude možné vykonat právo včas. Já si ale myslím, že sebevědomý soudce by si s tím ve většině případů poradil i beze změny zákona, pokud by ovšem nepostupoval ryze pozitivisticky. V době krize je třeba přibrat do hry přirozené právo. Nevidím slabiny v legislativě, i když ta dokonalá není (a nikdy nebude), ale spíše v postoji vlády a legislativců k platnému právu v době nouze. Neměli bychom převracet právní řád naruby jen proto, že je to momentálně sexy. Měli bychom využívat stávající normy a pojmy, doplněné o zdravý rozum, právo, které je dostatečně obecné a hlavně trvanlivé – věřím, že je soudci dokáží aplikovat i na situace, které jsme dříve neznali, což je i případ právních jednání v době koronaviru. A hlavně bychom neměli ani pomyslet na zpochybňování základů právního státu.“
Havlíček: Zákony nebyly na pandemii připravené. Mají do budoucna počítat se suchem či padáním trakařů?
To je jistě velmi uvážlivý pohled, který přitom vedle důležité pravdy, že obrazoborectví jakéhokoliv druhu (natož potom každá ikonoklastická snaha směřující proti „základům právního státu“) je nepřijatelné ze své podstaty, přirozeně respektuje i druhou stránku věci: Kdo prosazuje prohibici, musí počítat s tím, že postižené subjekty se budou všemi dostupnými právními prostředky bránit. Rozsáhlých debat o ekonomických škodách jsou tak plná média. Nejvyšší správní soud ale upozorňuje na možné škody také v jiné rovině: rozhoduje o nepřípustnosti porušování principů volebního práva v nouzovém stavu a říká, že „chránit je třeba nejen zdraví, životy a hospodářství, ale i demokratický ústavní a právní stát.“
Dobře tak. Stejně jako nejde jen o pandemii týkající se veřejného a individuálního zdraví, nejde jen o hospodářské škody obecné i jednotlivé, nýbrž také o základní hodnoty politické a právní.
Názory zaznívají, tříbí se, třou se o sebe a střetají. Pozitivní věc: právnický stav otevřeně diskutuje o velkém tématu těchto dní, týdnů – ale protože právo není kouzelný klobouk, ze kterého by na poklepání hůlkou skákali králíci, nepochybně i následujících měsíců a let. Soudci se v této diskusi samozřejmě musejí držet stranou. Nesmějí podlehnout žádným tlakům, ani kdyby se to komu sebevíce nelíbilo – politickým, ekonomickým ani mediálním, žádným koronavirům, které by mohly útočit na jejich nezávislost.
Přesouvají se spolu s dalšími právnickými profesemi – nejspíš daleko dříve, než mohl ještě před několika okamžiky kdokoliv čekat – do oné dnes tolikrát skloňované první linie. Za soudce promluví – a to je podstatné pro to, aby nebyly ohroženy základy právního státu – jejich rozsudky. Příští týden to rozhodně nebude. Už nejde
jen o koronavirus. Jde o prohibici.
JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.
Copyright © 2024 ŽIŽLAVSKÝ
